El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka v úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem prožíval tentokrát jednotlivé dny poutě.
Sobota, 20.09.2014., 13. den: Cardenuela Río Pico - Rabé de las Calzadas, 31 km
Noc byla navzdor příznívé vyhlídky příšerná a to nejen kvůli pachu Blaginých šatů, který do večera plně ovládl ovzduší komnaty. Ta holka chrápala tak hlasitě, že by předčila i leckterého statného chlapa. Vzbudila mne už ve dvě v noci a od té chvíle jsem se více-méně jen převaloval z boku na bok a třásl postelí aby aspoň na chvíli přestala. Vydržel jsem to do šesté a pak sebral věci a šel do přízemí na snídani. Půl tuctem mini topinek s máslem, dvěmi magdelanas a dvěma šálky kávy jsem kompenzoval nevyspalost. István odešel už dříve, holky přišly k snídani právě když jsem se chystal odejít. "Proč jsi neodešel s Istvánem?" - ptala se Viola. Podivná otázka, z dosavadního putování bylo zřejmé, že bychom spolu nebyli schopni jít ani 10 metrů, natolik odlišné je naše tempo, zčásti kvůli Istvánově nevhodné obuvi, která mu působí při každém kroku takovou bolest, že na to denně bere prášky. Trochu mě zarazilo, že mě pobízela i Eva, ať prý klidně jdu, vždyť máme dnešní cíl jasně domluvený. S přibývajícími dny ji patrně víc vyhovuje pomalejší tempo Violy. Ač jsem tušil, že mi bude chybět, pochopil jsem a vyrazil. Už i kvůli rozmrzelosti, že jdu sám jsem diktoval silné tempo. Po přechodu nad dálnicí před Burgosem jsem stejně jako vloni odbočil hned doleva a podél jižní strany letiště šel na Castanares. Na vzdáleném konci letistě jsem téměř dostihnul Istvána, když on náhle zabočil doleva. Marně jsem za ním křičel, neslyšel mě a tak jsem ho předhonil, aniž bychom se setkali.
V Castanares jsem si krátce odpočinul na "loňské" lavičce, poblíž jedné studny. Nepamatuji se, jestli vloni fungovala, teď byla bohužel vyschlá. Po Castanares následuje hezký parkovitý úsek, který se postupně přiblíží k břehu Arlanzónu. Na protějším břehu se pak postupně objevují první domy Burgasu. Je to mnohem příjemnější cesta než oficiální trasa Camina, vedoucí dlouze předměstími Burgasu na opačné straně letiště. Byla sobota, v parku se proto i nyní procházelo a běhalo mnoho lidí, i cyklistů byla spousta. Ke konci jsem si dával velký pozor, abych zas neudělal zbytečnou obchůzku. Povedlo se a už v 10:15 jsem seděl na lavičce před katedrálou. Eva ještě nepřicházela, ze zvědavosti jse vyhledal místní prodejnu Movistar, za kolik je u nich nezávislý Note 3? "546 eur" - zněla odpověď, t.j. o 160 víc než včera dohodnutá částka. Býval bych mohl být tedy spokojený ale pracovala ve mne předtucha, že ze slibného obchodu nebude nic.
Vrátil jsem se ke katedrále, Eva ještě stále nikde. Do šesti večer bylo ještě času dost, tak jsem se rozhodl prohlédnout si katedrálu zevnitř. Pro poutníky to mají levnější, za 3,5 eura a ruksak se dá (musí) odložit do skříňky. Při vstupu do katedrály si lze vyzvednout informační přístroj, který ve zvolené světové řeči průběžně podává informace o sochách, obrazech a jiných zajímavostech jednotlivých kaplí této velkolepé, až nepřehledně velké katedrály. Bloudil jsem v ní zhruba 2 a půl hodiny. Hlavní attrakcí byly hodiny s pohyblivými soškai podobné pražskému Orloji.
S Evou jsme se nakonec potkali právě tady, ke konci prohlídky. Dále jsme šli už spolu. Cestou z města ven jsme nakoukli do několika krámků s potravinami a nakoupili různé lahůdky a pití, se kterými jsme si pak sedli v parku a s velkou chutí je zlikvidovali. Šli jsme dost loudavě až k Villabille, prvnímu městečku za Burgosem, kde jsem nyní snadno našel vloni marně hladanou kešku. Je tu i studna, chvíli jsme poseděli a přitom koukám, že čas pokročil natolik, že bude dobré vykročit rázněji, chci-li být v 6 v Rabé. S Evou jsem se proto rozloučil a krátkou dobu to vypadalo, že tam dorazím včas. Záhy jsem však došel k místu, o kterém jsem si jasně pamatoval, že je třeba zahnout doprava. Tabulka i žlutá šipka však směrovala doleva s poznámkou, že je to kvůli dálniční stavbě. Ouvej, nevěděl jsem, kolik kilometrů to znamená navíc a tak jsem místy už téměř běžel, abych nečekanou ztrátu dohnal. Do albergu v Rabé de las Calzadas jsem nakonec dorazil v 18:01. Moje snaha však byla zbytečná, chlápek s mobilem nepřišel a tak jsem i nadále zůstal bez telefonu a tedy bez mapy, bez údajů geokešek atd.
Sotva jsem se stačil osprchovat a vyprat si věci, už tu byla večeře (prázdný hovězí vývar, salát, tortilla, poměrně dobré víno a jogurt). Ve měste se chystala fiesta, nějaký dětský karneval. Vedle albergu, v koutku náměstíčka postavili skromný pult s nápoji, chtěli za ně neřestně moc a tak jsme si dali radši pivo z automatu v albergu. Vedle pultu zřídili pódium, kde se připravovala menší kapela. Kolem soumraku vjel na náměstí kamion a zaparkoval na zbývajícím prostranství náměstíčka, přímo pod okny našeho albergu. A to ještě nebylo všechno. Ze spodku kamionu vylezli stojany, o které se ten monstrum opřel, roztáhl své stěny. Uprostřed kamionu se tak vytvořilo ohromné podium, na němž půltucet technického personálu hbitě stavěl jednu tisíciwattovou reprobednu na druhou a dálkově ovládané minijeřáby zdvihaly do výšky mohutné stojany s oslňujícími reflektory.
Náměstí se zcela zaplnilo, byla tu spousta různě maskovaných a přestrojených dětí s pyšnými rodiči, všichni s touhou vyhrát soutěž. Začátek koncertu na velkém podiu jsme nevyčkali, jen jsme si s Evou zatančili na dvě pásničky malé kapely. Už bylo dost pozdě, šli jsme spát, resp. si lehnout, reprobedny na levé straně podia byly totiž jen asi 3 metry od našich oken a to nevěštilo nic dobrého.